Jako správná studentka využívám každého volna. Tak jsem se rozhodla vydat na svátek vzniku Československa s mým (cestovatelským) partnerem do země, která je známa jako nejoblíbenější destinace českých turistů. Aby to nebyl tak nudný výlet, vyvrkla jsem si kotník dopoledne před odjezdem na hodině tělocviku. Aspoň to jsem si myslela.
S převázaným kotníkem jsme nastoupili na opožděný Flixbus a ve čtvrtek v 7 hodin ráno jsme se ocitli na záhřebském rozpadající se nádraží a vydali se do centra na bezplatnou prohlídku města s bágly na zádech. V 11 jsme stáli v historickém centru Záhřebu, na náměstí Bana Jelačiće, a před jeho sochou jsme soustředivě poslouchali výklad v angličtině mladé Chorvatky Kristiny a ujídali tradiční perníčky koupené hned vedle na trzích. Prošli jsme s ní a dalšími účastníky bezplatné komentované prohlídky historické centrum města, viděli tedy Kamennou bránu, kostel svatého Marka se svou neobvyklou střechou, barokní kostel sv. Kateřiny a ve 12 jsme napjatě čekali na výstřel z děla z věže Lotrščak a ještě víc – na zamávání vystřelovače, kamaráda všech Záhřebanů. Po skončení procházky jsme si dali v restauraci Kitchen and Grill doporučené Kristinou chorvatskou specialitku zvanou čevabčiči.
Navečer jsme si zašli do Museum of Broken Relationships – Muzea zlomených vztahů. Toto muzeum se skládá z předmětů věnovaných od lidí z celého světa z jejich zničeného vztahu. Psychicky vás rozcupe na kousíčky. V muzeu jsme byli jediný pár; značí to, že se lidi bojí spolu bavit o rozchodu?
Když sejdete dolů z muzea, dostanete se do malebné ulice plné pivních teras a tam můžete zapít tu smutnou náladu z rozbořených vztahů.
Druhý den jsme jeli do Plitvic, kde se nachází národní park Plitvička jezera, znamenitý právě svými krasovými jezery. Na rozpadlém nádraží jsme si na dvouhodinovou cestu koupili kousek pizzy, se kterou jsme asi vypadali přitažlivě, protože si nás s ní vyfotil asiatský turista sedící za námi. Avšak v knižních průvodcích se píše, že i pizza je součástí chorvatské kuchyně vlivem Italů, co zde před pár stoletími sídlili, takže si možná nefotil nás, ale tradiční chorvatský pokrm. Počasí nám to odpoledne nevyšlo, a tak jsme z parku běželi zpět do hotelu, ale i tak jsme promokli na kost.
Třetí, nebo-li náš poslední den jsme se vydali do NP po trase 8. Loďkou jsme přepluli největší jezero a spolu s hordou asijských turistů se vydali po dřevěné stezce na Horní jezera. Postupně se davy cestovatelů rozpustily, cesty se uvolnily a sluníčko nám dodávalo motivaci dojít k cíli. Obešli jsme Horní jezero a největší jezero Proščansko a pak jsme se vydali zpátky do Zagrebu, odkud nám jel v pozdních hodinách bus do České republiky. A kotník? Ten vyvrknutý nebyl, jen pohmožděný, zkrátka mnoho povyků pro nic.